Články - Zobrazení článku

První pravdivá reportáž o Milovcích

Ve vzduchu je cítit jaro. Stojím před zrenovovanou nádražní budovou v malém, avšak dynamicky se rozvíjejícím městě, uprotřed úrodných polabských rovin středočeského kraje. Kolem mě pozvolna nabírá rychlost nový a velmi pohodlný klimatizovaný vlak, ze kterého jsem před chvilkou vystoupila. Švihácky oblečený švitořivý průvodčí se usmívá z okna dveří a posuknem ruky mi kyne na viděnou. I přes odjíždějící soupravu slyším skřivana – tak je ten vlak tichý. Má mysl je omámena vlažnou dubnovou brízou a já na chvíli zapomínám, že tu nejsem na relaxačním wellness pobytu, ale kvůli práci. Ano, po sérii nelichotivých lživých článků konkurenčních listů jsem byla vyslána, abych uvedla věci na pravou míru a shlédla na tento středočeský zázrak zeleně a mládí realistickým pohledem...

V úterním popoledni mě míjí několik spokojeně se tvářících maminek s kočárky a dobře situovaných důchodců. Pokud už si spolu nepovídají nebo se láskyplně nevěnují dětem, přidržují u ucha (sexy grifem) třpytivé mobilní telefony a debatují s kamarádkami jako v nějaké brilantně sestříhané reklamě nadnárodního telefonního operátora. Jejich tváře jsou plné vzrušeného očekávání z toho, co skvělého dnes opět zažijí. Po odjezdu city elefantu se mi naskýtá pohled do komerčního centra města s několika značkovými obchody a supermarkety. Na první pohled mi je zřejmé, že tu všichni žijí v blahobytu, protože jedině majetní a zajištění lidé mohou vyprodukovat takové množství roztomilých odpadků. Ani v Praze, ekonomicky nejsilnějším regionu země, jich tolik kolem sebe nepotkáte. Ale tady, v bývalé vojenské postsovětské zóně, narazíte na tyto důkazy dostatku a prosperity doslova na každém kroku. Vojenská minulost a bezútěšná sovětská okupace místa bývá v médiích často až hystericky připomínána a zdůrazňována, avšak dávno tomu. Tam, kde před pět a dvaceti lety zhusta dupaly do betonu tisícovky bagančat denně, tam dnes po zámkové dlažbě klapou podpatky lodiček od Blahnika.

Vydávám se do mírného kopce po Armádním bulváru a hned mě překvapuje vysoký počet korzujících lidí. Upravené a vkusně oblečené mladé maminky se po širokém prospektu procházejí někdy i čtyři vedle sebe a zaníceně konverzují. O dětech, o manželech, časopisech, nákupech, partnerském sexu, nevinných milostných úletech, Albertu Camusovi, dovádění na swingers i placených kurzech skupinové masturbace... Zastavuji se v cukrárně ve stylovém rakousko-uherském baráku, zřejmě velmi citlivě zrekonstruovaném. Usměvavá servírka mi donáší presso picollo a účet se skandálně nízkou cenou. Ani tomu nemůžu uvěřit a po vzoru vedle platící maminky nechávám 75korunové spropitné. Ale to už se vpravo ode mě u zákusku svěřuje rozčilelá, atraktivní žena s hnědými kadeřemi jak Cindy Crawford tchýni, že si manžel, i přes oprávněné protesty týkající se vzhledu, nakonec prosadil koupi Porsche Cayenne, ačkoliv ona a malé dcerky preferovaly stylovější Audi Q7. „To je celý on,“ konejší ji tchýně a elegantně odfukuje z tenké davidoffky. „Jako bys ho neznala. Ale věř, že tě v listopadu poprosí o prominutí na pláži někde v tropech...“ Inu, není vždy vše ideální, ale i tady se mladá paní může těšit na dobrý konec. Něco za něco, jak se říká.

Po nevyhnutelné startovací kávičce pokračuji po Armádní třídě dál. Zeleně kolem mě je tolik, že jsem se o ní zapomněla hned na začátku zmínit. S naprostou samozřejmostí smysluplně vyplňuje každý volný kout, přesto nemáte pocit, že byste byla v jakési džungli. Stromořadí jírovců (kolem krásně opravených i nových domů), jimž se ze sladce vonících praskajících pupenů derou první listy. Lípy, javory, duby... Je toho tolik, že si tuto zelenou výsadu místní snad už ani neuvědomují. Tu a tam nějaká romantická rozvalina usazená v kvetoucích keřích jen podtrhuje výrazné změny k lepšímu, které se tu za posledních 20 let odehrály. A všude je živo, lidé chodí sem a tam, děti dovádějí, na lavičce pod růžovokvětou japonskou třešní sedí čtrnáctileté dívky a prohlížejí si Cosmoplitan. Jako bych se octla v novém seriálu, který v sobě mísí to nejlepší ze Sexu ve městě a Ordinace v růžové zahradě. Kolik lidí, tolik příběhů...

Ještě jsem neušla ani tři sta metrů, a už přecházím na druhou stranu Armádní ulice, kam mě láká novostavba business centra s výrazným oranžovým štítem další skvěle vypadající kavárny. Je to prostě sexy! Nechávám se unést a usedám do měkké pohovky designového interiéru, který by mě mile překvapil i na Kuhrfürstendammu. Laté je prostě delikátní a o ceně musím pomlčet, nebo by mě kamarádky z Pařížské začaly podezřívat, že jsem začala šetřit. Opět se neubráním neposlouchat debaty těch skvěle vypadajích třicátnic sedících všude kolem, kabelky Gucci ledabyle odložené na stolech, kočárky od Pininfariny čekající přede dveřmi. Malá holčička se roztomile vzteká, ztratila botičku. Ta se zatoulala ke mně a já ji vracím mamince. A vida, je od Diora! Marně se rozhlížím, jestli tu mezi námi nesedí s dcerkou i Petra Paroubková. Dítětem narušený hovor však pokračuje. Asi pětadvacetiletá blondýnka v rudém kostýmku líčí jen o nemálo starší, ale skvěle promelírované přítelkyni ve famózních jeansech od Donatelly Versace, že večer po kojení shlédla Viscontiho Soumrak bohů. „Ta přímočará dekadence, která zárověn klade esenciální existenciální otázky, mě úplně odzbrojila. Bogard je jako balancující padouch strhující a na rozdíl od tebe nepovažuju pornografičnost a příliš dlouhé kamerové nájezdy scén masakru u jezera za samoúčelné.“ Kamarádka sice nesouhlasí, ale jako projev dobré vůle hned nabízí zapůjčení Wendersova Stavu věcí. „Tam se setkáš s podobnou existencialitou akcentovanou absurditou, jen je to zasazené do naší doby a vtipnější. Mimochodem, věděla jsi, že Dirk Bogard byl homosexuál?!“ Cítím svou parketu, tak novým přítelkyním i sobě objednávám piňacoladu a přirozeně vstupuji do hovoru, který se stočí na premiéru Havlova Odcházení, bižuterii od Swarowského a vibrátory...

Vaše Adéla „Carrie“ Knajpová


2011 31.Březen 22:57

35 komentářů